Je tu další měsíc a s ním i odpověď na další problematiku, kterou s námi mnozí z Vás řešíte. Klasický příklad: Zazvoní telefon. Na konci se ozve roztřesený hlas. “Sestřičko, mám nemocnou maminku. Ona by chtěla zemřít doma. Já bych ji to hrozně chtěla splnit, ale mám velký strach.”

Péče o umírajícího člověka je bezesporu velmi náročná a každý, kdo se pro péči o svého blízkého rozhodne, zaslouží velký obdiv. Když se podíváme do historie, nikdy tomu nebylo jinak. U chaloupky byl vejminek a v něm staří rodiče. Pomáhali mladým s dětmi a když přišla jejich chvíle, tak se zase mladí postarali o ně. Koloběh života, který byl tak samozřejmý, že nad ním nikdo nepřemýšlel. Nikdo se nezaobíral ani otázkou, zda na to mám nebo nemám čas nebo jestli to pro mě nebude velká ekonomická ztráta. Narození i smrt prostě rodina prožívala společně.

Nemoc nemusí být vždy pohromou. Může být i darem. Kolik času bychom strávili se svými blízkými, kdybychom věděli, že jim zbývá měsíc života? A kolik ho s nimi trávíme nyní? Co bychom svým blízkým chtěli říct? A říkáme jim to? Není někdo, s kým jsme rozhádaní? Nebylo by nám nakonec líto, že jsme si přeci jen neodpustili?

Umírající člověk, je člověk čistý a krásný. Nezajímá ho žádný covid ani politické pletichaření. To pro něj ztrácí smysl. Vidí jen věci opravdu důležité a ten, kdo mu je na blízku má tu vzácnou možnost hledět na ten čistý svět s ním. Umírající nás často nechává maličko nahlédnout do světa, ke kterému sám směřuje.

Ano, pečovat je velmi náročné, ale stojí to za to. Jsou to chvíle neopakovatelné, nenahraditelné a často velmi krásné. Navíc, lidé, kteří pečovali, kteří si stihli vše říct, odpustit, kteří viděli utrpení svých blízkých, zvládají jejich odchod mnohem lépe. Vědí, že dělali, co mohli. Ano, v srdci jim zůstává bolest, ale i pokoj.

A my jsme tu proto, abychom jim co nejvíce ulehčili. Zmírnili příznaky nemoci, naučili „fígle“ jak si péči co nejvíce ulehčit a nemocnému zpříjemnit a hlavně se snažíme být oporou, aby si pečující na konci mohli říci: Ano, bylo to těžké, ale stálo to za to.

Máte i vy otázky? Nebojte se zeptat. Bohužel zatím to nejde osobně, tak volíme tuto formu článků. Ptát se můžete na emailu (hospic@hospic-semily.cz) nebo sms (774 617 803) a v některém z příštích čísel Semilských a Lomnických novin a na tomto webu se dočtete odpovědi. 

Článek vyšel v květnových Semilských a Lomnických novinách.