Nad ránem začal pohotovostní telefon hlasitě vyzvánět. Na druhém konci se ozval zoufalý syn pana Jana. „Už nevím, co mám dělat. Tatínek je celou noc velmi neklidný. Nevíme si rady. Existují nějaké léky, které bychom mu mohli dát?“ Ujistím ho, že určitě ano a sedám do auta, abych na místě zjistila, co se přesně děje a jak všem nejlépe pomoci.

Pan Jan chvíli předtím sám vyčerpaně usnul. Povídali jsme si tedy se synem o tom, jak neklid vypadal. Popisoval, že se zdálo, jako by se tatínek hádal se svým zemřelým otcem. Zeptala jsem se tedy na jeho dědečka. Sám ho nepoznal a tatínek o něm mluvil málo. Ví, že spolu neměli moc dobrý vztah. Děda holdoval alkoholu a když bylo tatínkovi 18, opilý spadl pod auto a zemřel. Po chvíli se pan Jan probudil. Zeptala jsem se i jeho na otce. Přiznal, že mu nikdy neodpustil. Hodně jsme vše probírali ze všech stran. Bylo vidět, že se mu znatelně ulevilo. Než jsme se rozloučili, předepsala paní doktorka panu Janovi léky na spaní, které mohou podat, pokud by se neklid opakoval. Další návštěvu jsme si domluvili hned na druhý den, ale ujistila jsem je, že samozřejmě mohou volat kdykoliv.

V noci tentokrát nešlo spát mě. Myslela jsem na pana Jana a přemýšlela nad tím, jak tíživé je břemeno neodpuštění. Telefon celou noc nezazvonil. Když jsem přijela druhý den ráno do rodiny, vládla tam úplně jiná atmosféra. Syn se spokojeně usmíval a pan Jan přímo zářil. Vítal mě a sotva slyšitelně šeptal: „Dokázal jsem to. Odpustil jsem mu“. Léky ležely na nočním stolku nepoužité. Nebyly vůbec potřeba.

Další den si Jan sezval všechny své děti a vnoučata. Přesto, že byl velmi zesláblý, nechal si obléknout sváteční bílou košili a rozdělat šampaňské. S každým si přiťukl. Užili si nádherné odpoledne. Vzpomínali a smáli se. Když druhý den volali, nemuseli ani nic říkat. Věděla jsem, že zemřel. Přesto v rodině vládla pokojná atmosféra. Slzičky kanuly po tvářích, ale každý měl možnost se rozloučit, omluvit se, obejmout ho a věděli, že tatínek odešel pokojný.

Přeji nám všem, abychom dokázali nevláčet životem staré křivdy a břemena neodpuštění.

Lucie Stránská, sestra Domácího hospice 14 pomocníků