Andělé jsou ještě mezi námi

Smiřovat se s vážnou nemocí nebo dokonce se smrtí je těžké pro každého člověka, ať už se jedná o toho nemocného nebo jeho blízké okolí. Člověk se s tím nikdy nechce setkat, i když bohužel obojí patří k životu.

Když vážná nemoc postihla našeho milovaného manžela a tatínka, snažili jsme se ho trochu uchránit od těch špatných informací. Báli jsme se, aby obratem všechno nevzdal. Byl to totiž velmi citlivý a činorodý člověk a vědomí, že by byl bez své milované práce a milovaných lidí by pro něj bylo zdrcující. Také v podstatě do poslední chvíle navzdory zdravotním problémům se snažil pracovat.

Lékaři nám sdělili, že žádná léčba není možná a doporučili nám péči Domácího hospice 14 pomocníků v Semilech. Z počátku jsme se i zlobili, že našeho dědečka odepsali, že mu nijak nechtějí pomoci. Nakonec asi pro jeho kombinaci nemocí bylo nejlepší řešení v podstatě s nimi nic nedělat a nechat ho fungovat podle jeho přání a možností, které nemoc dovolovala. Ale úplně nejlepší bylo doporučení na Domácí hospic 14 pomocníků. Zkontaktovali jsme se s nimi, sestřičky nám pomohly vyřídit všechny potřebné dokumenty, seznámily nás s tím, co všechno jsou schopny udělat, jak mohou pomoci a začaly k nám docházet jednou týdně. Z počátku se nám zdálo, že je ani fyzicky moc nepotřebujeme, ale co bylo důležité a co jsme chtěli, aby se dobře seznámily s nemocným, s námi a i nemocný si na ně zvykl. Až později jsme zcela docenili, jak tenhle vztah byl důležitý a jak nás citlivě a pomalounku provázely nemocí a připravovaly na situace, které mohou nastat a nakonec i nastaly. V posledních dnech byly s námi každý den, vždy i několik hodin, problémem nebyla ani noc. Aktivně nemocnému pomáhali, aby fungoval v maximální důstojnosti bez bolestí a nějakého nekomfortu. A nakonec nás citlivě provedly i jeho odcházením, kdy se mohla rozloučit celá rodina a kupodivu tyto chvíle máme přesto, že se jednalo o tu nejsmutnější událost, v paměti jako krásné.

A pomáhaly nám i potom, protože člověk je samozřejmě zasažen touto smutnou událostí a zrovna moc mu to nemyslí. Takže vlastně vyřídily první nutné úřední úkony, poradily, co dál a spoustu věcí pomohly zajistit. A jsou tu pro nás stále. Samozřejmě bolest a smutek se vrací ve vlnách neustále, a tak si můžeme do hospice přijít pro útěchu a porozumění, nebo i pro radu. Dost dobře si dnes nedovedeme představit, že bychom odcházení našeho milého absolvovali bez nich. A určitě by to nebylo v takovém míru, smíření, porozumění a lásce.

Chceme tedy s nekonečnou vděčností poděkovat Domácímu hospicu 14 pomocníků a především sestřičkám Lucii Stránské a Karolíně Lvové za ohromnou pomoc poskytovanou s láskou a pochopením a bez ohledu na čas. To jsou ti naši andělé a ano, andělé jsou ještě mezi námi. Všem vřele doporučujeme, využijte pomoci tohoto hospice, jestliže ji potřebujete a máte doma nemocného člověka. Nejde jen o pomoc v těch posledních chvílích, ale i o usnadnění a vylepšení života nemocných i jejich ošetřujících a o psychickou podporu.

Měli bychom si obrovsky vážit toho, že v našem městě takovýto hospic máme. Kolik jich v okolí je? A lidé čím dál tím víc potřebují pomoc.

Myslíme, že hospic státu šetří nemalé prostředky ve zdravotnictví a v sociální sféře, a proto se domníváme, že i město by mělo být na hospic hrdé, a také ho podporovat v jeho činnosti a maximálně mu vycházet vstříc.

Iva a Vlaďka Kousalovy